Za chvilku jsem tu:

Za chvilku jsem tu... Tak tohle mi sdělila než odešla. Možná před hodinou, nevím. Nemam pojem o čase. S každým mým nádechem a výdechem se věčnost čekaní protahovala. Byl jsem děsivě sám, bez ní, pevně připoutaný k její posteli a čekající, že právě tato minuta, vteřina, bude poslední
První půlhodina byla určitě nejhorší, ostatně tak jako obvykle. Moc dobře jsem ovšem věděl, že mě jen tak nepřipoutá k posteli a zase mě po krátké chvíli pustí. Vůbec nezáleželo na tom co řekla, bylo mi jasné, že tu budu příšerně dlouho - a že mi to jen prospěje. Vždycky dělala vše pro mé maximální vzrušení. A tentokrát  mělo být vskutku vrcholné, protože jsem ve své mysli věděl, že jsem vyhrál hlavní cenu - osm hodin totální bezmoci, pevně připoutaný k její posteli, se zavázanýma očima, abych nemohl ani, když  nic jiného, sledovat hodiny a odpočítávat si zbývající dobu. Ano bylo to tak naprosto perfektní. Věčnost se tak stala naprosto relativním pojmem.
Snad už po pouhé  hodině, nebo jak dlouze či krátce to trvalo, se pro mne věčností stávala každá další minuta, vteřina. Zvláštní  netrpělivost v mém nitru pořád narůstala. Představoval jsem si, jak pracuje u počítače. Vím dobře kolik času taková práce zabere. Představoval jsem si jak telefonuje se svými přáteli a věděl jsem, že tyto hovory mohou být nekonečně dlouhé. Byl jsem hluboce ponořený v hlubinách beznaděje. Sám se osvobodit z jejich pout bylo nadlidské sily a moje paní to dobře věděla. Říkal jsem si: je přece den přece musí jit dříve či později spát, utěšoval jsem se v duchu snad jedinou zbývající jistotou. Ležel jsem přece roztažený na její posteli, takže...
Znenadání jsem samým vzrušením hlasitě zasténal. Důvod byl prostý. Naprosto nečekaně vstoupila do místnosti, kde jsem byl vězněn. Teď tu tedy byla, konečně.Viděl jsem ji ve své mysli naprosto přesně, její nádhernou postavu a osobnost, ze které vyzařovala síla a převaha hned na první pohled. Teď přistoupila ke mně a sundala mi šátek z očí. Pozorně mě sledovala. Tak co myslíš?  Bude to už  teď, je to ta chvíle, na kterou tady čekáš?
Záleží to jen na Vás, jak si sama budete přát, Paní, odpověděl jsem pokorně.
Ale ty přece chceš,  aby to bylo už teď, nebo ne? Dotírala neodbytně a posadila se na kraj postele těsně vedle mého stehna a velice zlehka, jakoby náhodou se ho dotkla. Zachvěl jsem se vzrušením.
Přeješ si aby se to už  stalo, že ano?
Ano, Paní. Strašně moc to chci, dosáhnout vyvrcholení, prosím slitujte se, já to chci, prosím...!
No, uvidíme, řekla s potutelným úšklebkem. A z ničeho nic si vzala mého naběhlého, až  bolestivě ztopořeného a vztyčeného ptáka do ruky, hladké, jemné, krásné.
Zachroptěl jsem a zasténal vzrušením a potěšením, kterého se mi dostalo, užívající si té vzácné chvilky. Stačilo pár jemných pohybů které udělala a já jsem byl bez sebe blahem.
Libí se ti to?
Zbytečná otázka, přesto jsem na znamení odpovědi znovu nahlas zasténal. Tiše se zasmála, ale ruku neodtáhla. Naopak, trýznila mě dále.Její stisk na penisu nabyl na intenzitě a já jsem cítil celou svou bytostí, že tohle už musí být ono. To bylo ovšem absurdní pomyšlení. Tak brzy? Nebo snad tak pozdě? Ztráta pojmu o čase se u mne znovu naplno projevila. Jak dlouho tu už vlastně jsem a opravdu to všechno teď už skončí tím pro mně nejkrásnějším způsobem?
Orgasmus se zdál být jediným možným osudem mého současného bytí, jediným cílem ke kterému jsem směřoval, jediným smyslem mé existence.
Jenže celý můj osud momentálně spočíval v jejích rukou.
Po další věčnosti vyplněné nesmírně rafinovaným, pozvolným a nikdy míru nepřekračujícím dráždění jsem byl skutečně na pokraji sexuálního šílenství. Pozbyl jsem nad sebou jakékoli vlády, ale přesto jsem nebyl schopen dosáhnout finálního vyvrcholeni, nebo spíš nemohl a ani nechtěl jsem si to bez jejího svolení dovolit.
Moje paní věděla velice dobře jak, kam a kdy se mě má dotýkat, aby mi přivodila bud maximální rozkoš či naopak bolest a věděla také velice dobře, kde jsou mé hranice ohledne mého vyvrcholení a já jsem se při této masáži bez ustání zmítal na pokraji sexuální extáze, ale stale neschopen jakýmkoliv způsobem dojít ke konečnému uspokojení.
Už to bude, že ano? Řekni mi to, už to bude, viď?
Přirozeně to dobře věděla: ano už to bude, teď to bude, už na dosah ruky...! Bohužel nebo naštěstí právě té její. Napínal jsem křečovitě zatnutými svaly provazy, které mě pevně poutaly k posteli, házel sebou a vrtěl svou pánví jako ta nejhorší děvka. Byl jsem mimo tento svět, až  mě sem vrátila její slova: Nemyslíš na to, že mi o tom neřekneš? Její hlas byl teď hrozivý a s příslibem budoucích muk, pokud bych se toho opravdu odvážil.
A přitom stále pokračovala v dráždění mého údu.
Teď...,teď..., teď už to musí být! Vypnul jsem se v provazech a zvolal: teď! Prosím Paní už je to ...jsem připraven... já už to déle .....
Ne!

 To už stačí, řekla jednoduše přísným hlasem a odstoupila ode mně.
V prvním momentu jsem se nedokázal ubránit hlasitému výkřiku maximálního zoufalství a totální  frustrace. Zmítal jsem se v poutech v marné snaze se jich zbavit. Celé mé tělo bylo ovládáno zklamáním a vztekem z dalšího oddálení orgasmu. Chtěl jsem to za každou cenu. Zatínal jsem pěsti a prudce jsem znovu a znovu marně trhal pouty. Měl jsem smůlu. Bez jejího svolení a pomoci jsem ničeho prostě dosáhnout nemohl.
Paní milosrdně počkala, dokud nebylo nejhorší za mnou a teprve potom se ozvala:  řekla bych, že to přece jen ještě nebylo ono. Její hlas kupodivu nebyl posměvačný, ale mě připadalo, že je spíš naplněn jakousi sympatií. Opět jsem se na posteli zoufale zavrtěl, ale teď už se vyvrcholeni dostalo kamsi do ztracena.
Moje Paní ke mně přistoupila, zvedla šátek spadly na zem a znovu mi pevně zavázala oči. Ucítil jsem na tváři letmý polibek - nebo se mi to zdálo? Ve svém zoufalství jsem slyšel jak odchází. Ještě se mezi dveřmi ozvalo: za chvíli jsem tady...
 

copyright Madam Vevera © 2002 Všechna práva vyhrazena