Pizzérie:

Všiml jsem si jí sotva vešla. Měla na sobě upnuté kožené kalhoty. Vestu jí tvarovaly velké prsy.To jsem si uvědomil až později. Co chvíli jsem se na ni podíval a přemýšlel, čím mě tak přitahuje. Nebyla přece nijak zvlášť krásná. Žádná modelka. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel. To co mě přitahovalo nejvíc, byl výraz v její tváři. S odstupem času mám pocit, že to byl výraz člověka, který hledá svou hračku. To, jak si prohlížela přítomné bez ohledu na pohlaví, jasně mluvilo o tom, že někoho hledá. Někoho zcela konkrétního. Konkrétního, ale ne nějakého známého, spíš někoho, kdo bude odpovídat jejím představám. Asi jako když si vybíráte obraz. Nevíte, jak by měl vypadat, ale nějak podvědomě tušíte co by měl vyzařovat. Když ho uvidíte, je vám okamžitě jasné, že je to on. Vešla ve společnosti druhé ženy. Ta však byla jiná. Nehledala. Jen šla na kávu a popovídat si. Vlastně, nebyla jiná, jen zrovna nehledala. Pravděpodobně bych se neodvážil ji oslovit, (zajímavé, říkám ji, i když byly dvě) ani kdybych seděl sám. Přitom její pohled byl vyloženě vyzývavý. Evidentně čekala kdo zareaguje. To bylo jasné. Avšak přítelkyně sedící vedle mne byla argument. To, že vše nakonec dopadlo tak jak dopadlo, bylo předem dané. Kdybych byl na její pohled nějak reagoval, nebyla by zvolila právě mne. Byl to od ní sice výstřel naslepo, ale vyšel. To, co jí musím přiznat byl velký cit pro situaci. Nechtěla dělat problémy, jen hledala. Důsledně. Nemínila promarnit šanci. Když zaplatily a zvedly se k odchodu, měly jen kávu, ale mi obědvali, podívala se na mě znovu. Velice dlouze. Mezi tím vyndala z kabelky vizitku a schovala ji pod ubrus stolu, u kterého seděly. Pak obě odešly. Nevím, kdo by vydržel, já mezi ně rozhodně nepatřím. Kdybych patřil, určitě bych tohle dnes nepsal. I my jsme se po nějaké době zvedli a odešli. To už ale byla vizitka v mé kapse. Vzal jsem si ji, když jsem šel zaplatit. Bylo zvláštní, že jsem od začátku tušil, že to bude průlom v mém životě. Že ale bude až takový, to mě ani nenapadlo. Náhody opravdu určují úplně vše, co se stane. Ještě dobře dvě hodiny jsem nemohl pustit z hlavy ani ten pohled, ani vizitku v mé kapse. Přesto jsem jí ale zapomněl vyndat a když jsem se večer chtěl převléknout a dával kalhoty přes židli, vypadla. Bylo toho na ní málo. Jen jméno a telefon. K hádce to ale bohatě stačilo. Scénář naprosto tradiční. Mám já tohle zapotřebí? To ti nejsem dost dobrá abys musel chodit za jinou? ...? Zkrátka dopadlo to tak, že jsem se zase oblékl a vydal se na jedno. Cestou se mi to rozleželo v hlavě a když už jsem stejně dostal kouř za to, co jsem ještě neudělal, proč to neudělat teď. Mám předplaceno. Tak jsem zavolal. Do telefonu se představila jako Renáta. Řekl jsem jí hned zkraje, odkud mám její číslo. Zasmála se a prohlásila, že věděla, že zavolám. Pak mi nadiktovala adresu, řekla že čeká a zavěsila. Bylo to na mě trochu hr. Na to jedno pivo jsem stejně zašel a pak si vzal taxík a vyrazil. Od telefonátu uplynulo sotva třičtvrtě hodiny, když jsem stisknul zvonek se jménem Renáta. Bylo to v jednom ze tří nebo čtyřpatrových domů, se štukami na fasádě, téměř v centru města. Dlouhé schodiště, rádoby barokní zábradlí, dřevěná futra i dveře v těch dvou patrech, která jsem prošel. Dveře byly pootevřené. Zaklepal jsem. Přišla mě přivítat stejně oblečená, jak jsem ji viděl prve. Jen vestu neměla. Pozvala mě dál. V obýváku, vcelku obyčejně a vkusně zařízeném, seděla i její společnice z restaurace. Usmála se na mě, podala mi ruku. Prý jí můžu říkat Heleno. Renáta se mě zeptala ne, co si dám k pití, ale proč jsem přišel. Dobře věděla, že mě tím přivede do přinejmenším svízelné situace. Co nato odpovědět? Pokusil jsem se o pravdu. Řekl jsem jí, že jsem přišel ze zvědavosti a protože jsem měl pocit, že o to stojí. Její odpověď byla stejně přímá. Řekla, že o to opravdu stála a zeptala se, jestli mám dneska ještě nějaké povinnosti. Na to byla jediná správná odpověď. Ve snaze trochu odlehčit situaci jsem řekl, že i kdybych měl, jako že nemám, kvůli ní bych je odložil.
To, co následovalo, bylo stejně zvláštní, jako to, co tomu všemu předcházelo. Renáta s Helenou se na sebe podívali a obě dvě se usmály. Helena mi přinesla nějaké pití, hádám že to byl Martell, a Renáta prohlásila, že jestli chci zůstat, musím přistoupit na jejich podmínky a ty jsou následující: Položí mi teď 10 otázek, na které mám odpovědět. Nebudu-li chtít odpovědět, nebo odpovím záporně, můžu dopít a jít. Pokud odpovím kladně, předpokládá se, že to myslím vážně a jsem ochoten se podle toho i chovat. Celé to bylo evidentně v Renátině režii. Helena se jen vezla. Já ostatně taky. Pak se mě začala ptát: 1. odpovíš-li kladně na všechny otázky, jsi ochoten zůstat tři dny? 2. jsi ochoten se podvolit našim přáním? 3. máš chuť se s námi, nebo před námi udělat? Kriste pane chuť jsem měl obrovskou. 4. jsi ochoten se před námi teď vysvléknou donaha? Po téhle otázce a mé odpovědi že ano, přišel striktní příkaz, abych to udělal. Trochu mě to zaskočilo. Obě dvě byly oblečené a já měl před nimi být nahý. Na druhou stranu tohle mě velice vzrušovalo. Jediné, proč se mi do svlékání nechtělo,byl můj ztopořený penis. Přece jenom, bylo to poprvé, kdy jsem se svlékal před ženou, vlastně ženami, které jsem "znal" pár hodin. A navíc vzrušený. Přesto jsem to udělal. Trvalo mi to, ale dokázal jsem se svléknout. Zajímavé je, že rozepnout si pásek bylo horší, než si sundat slipy. Když už je jednou člověk rozhodnutý, není to takový problém. Po celou tu dobu, co jsem se svlékal mě obě dvě pozorovali. S naprostým klidem, ale se zájmem. Nejsem žádná výstavní postava. Měřím něco málo přes 170 ale alespoň nejsem tlustý. Necelých 65 kilo. Jinak vcelku normální vše odpovídající konstituci a zažitým standardům. Dřív jsem si vždycky myslel, že jen muži pozorují určité partie na ženách bedlivěji, ale tohle mě přesvědčilo o tom, že i ženy se dokáží soustředit na některá místa. Když si to člověk uvědomí, ještě to jeho stav umocní. To ale jistě všichni víte. Když jsem byl nahý, chystal jsem si sednout, ale další otázka mě zaskočila natolik, že jsem zůstal stát. 5.dokážeš se udělat několikrát po sobě? Musel jsem odpovědět že ano. Jinak to nešlo. Sice se mi to nikdy nepodařilo se ženou, ale když jsem masturboval, někdy jsem se udělal i třikrát. 6. akceptuješ: spanking a jiné lehké mučení bez následků? Co si kdo představí pod pojmem "lehké"? Po takovéhle otázce si člověk představí vždycky to lehčí. 7. můžeme tě svléknout, svázat, připoutat a případně ti zacpat ústa? 8. můžeme tě potrestat, pokud neuposlechneš naše příkazy podle pravidel, která si stanovíme? 9. jsi zdráv? Bylo jasné, na co se ptá. 10. jsi ochoten podepsat podmínky, které ti teď dám přečíst? Po jejich přečtení jsem i na desátou otázku odpověděl "ano" a podepsal.

Teď podmínky:
1. nebudu mluvit bez vyzvání a přítomné budu oslovovat "paní".
2. dobrovolně přijímám pravidla pro potrestání. To nesmí zanechat následky, které by byly patrné po odchodu.
3. nebudu si nikdy později vynucovat další kontakt.

Renáta se usmála a prohlásila, že teď je všechno jasné a jediné, co mohu udělat z vlastní vůle, je dopít skleničku, kterou mi nalila. To jsem také hned udělal v domnění, že mi to dodá alespoň trochu sebevědomí.
To, co se dělo potom je jako sen. Každá mě vzala za jednu ruku, a odváděli mě do vedlejší místnosti. Když jsem procházel dveřmi, Renáta mojí ruku pustila, Helena šla první, a chytla mě za varlata se slovy: "to abys snad nechtěl měnit naše plány." Jenom mě držela, ale každý chlap ví, že když vám někdo drží varlata, nemáte moc na výběr co dělat. Helena mezitím přinesla odněkud obojky na ruce a nohy. Napřed mi zapnula obojky kolem zápěstí, a pak k nim připnula řetízky, které jsem zatím nevěděl kam vedou. Renáta mi přitom celou dobu něžně hladila penis. Mám pocit, že to byla taková pojistka, abych měl pořád chuť zůstat. Když mě začaly řetízky táhnut dopředu, nebránil jsem se. Vedly nahoru ke stropu a skrz oka k protější stěně. Když jsem stál přímo pod oky s rukama napnutýma ke stropu, Helena zahákla očka do háčků, otočila se ke mě a usmála se. Tou dobou se zřejmě Renáta připravovala na to, co mělo přijít. Když přišla, měla na sobě latexový korzet, skrývající sotva polovinu jejích prsou, kalhotky ze stejného materiálu se zipem přes rozkrok, vysoké kožené boty a latexové rukavice až nad lokty. V ruce držela kožený jezdecký bičík. Vyzvala Helenu, že jestli se chce do něčeho převléct, ať jde a mě do ucha zašeptala, že se tak oblékla, proto, abych si to užil. To jednoho potěší, že nemyslí jen na sebe. To už mi ale nasazovala obojky nad kotníky. Připnula je k okům v podlaze poměrně krátkými řetízky. Nohy jsem měl roztažené tak na půl metru. Obojek kolem krku byla, alespoň zatím, jen ozdoba. Pak si stoupla za mě a úplně zlehka mě švihla zespodu přes varlata. Spíš jsem se lekl, než aby to bolelo. To se akorát vrátila Helena. Byla oblečená v kožených šatech s docela velkým výstřihem, které jí sahaly sotva pod zadek a na nohou měla lodičky. Renata prohlásila, že jde akorát a znovu mě zespodu švihla. Tentokrát o poznání víc. Helena ke mě přistoupila, vzala kořen penisu mezi dva prsty jedné ruky, lehce stiskla trubici a dalšími dvěma na druhé, ze kterých udělala kroužek mi ho za žaludem začala krátkými tahy honit. Řekl jsem, že jestli takhle bude pokračovat, že se udělám. Renata, která to slyšela, mě okamžitě švihla přes varlata, ale tentokrát tak,že mi vytryskly slzy. A prohlásila, že v podmínkách, které jsem podepsal stojí, že nebudu mluvit bez vyzvání. Hned na to mi řekla, že se smím omluvit. Není jednoduché se omlouvat, když na jedné straně bolestí nemůžete mluvit a na druhé vám ho svůdně oblečená žena honí. Nakonec se mi to podařilo. Dostal jsem ze sebe: "prosím za prominutí, že jsem promluvil. Omlouvám se." Odpověď byla jasná: "Odpuštěno, ale jestli se uděláš bez mého svolení, budeš potrestán o to víc." Pak přešla za Helenu, maličko jí vyhrnula šaty a začala jí projíždět rukojetí bičíku mezi nohama. Evidentně si to obě dvě užívaly. Já ostatně taky. Ani jedna z nich tohle jistě nedělala poprvé. To, co Helena dokázala s mým penisem, na to snad v životě nezapomenu. Musela mít něčím namazané prsty, protože mě to vůbec nedřelo a navíc přesně věděla jak na to. Když už jsem začínal mít pocit, že se opravdu musím udělat, přestala. Chviličku to trvalo, ale pak mi v něm začalo cukat. Byl to přesně ten stav, kdy potřebujete ještě dvakrát přejet a stříkáte, ale když se to nestane, vycuká se naprázdno a vzrušení částečně odezní. O to jednodušší je, udělat ho později. Moc dobře věděla, co se ve mě děje. Nechala mě, až trochu povadne a pak mi kolem šourku přidělala takový zvláštní prstenec. Byl asi tři centimetry vysoký a půl široký v průměru mohl mít tak čtyři. Docela to studilo. Což vyvolalo další cukání. Teď už ale nehrozilo, že bych mohl stříkat. Už nestál tak jako prve. Helenu to pobavilo. Několikrát mi přejela přes dírku v žaludu a hned se mi zas začal zvedat. Otočila se k Renátě a komentovala to: "Podívej, jak mu krásně funguje." Její odpověď byla trochu výhružná: "No, uvidíme, jak dlouho." A měla pravdu, i když jsem o tom ještě nevěděl.

Konec první části.

otrok Welbloud